27. 02.

Od Balounova nastěhování utekl první týden a jelikož se svému největšímu koníčku věnuje opravdu intenzivně, zas tak často ho doma nevídáme. De facto ho potkáme občas až v noci, kdy ve více či méně pohrouženém stavu dorazí z místního výčepu.

Podstatou naší humanitární pomoci bylo to, aby si našel práci a dostal se nějak ze svých problémů. Můj druhý švagr mu i přes určitý odpor domluvil možnou práci u nich ve firmě. Jelikož nebyl nástup možný ihned, překvapilo nás, že Baloun neváhal a našel si docela záhy první brigádu.

Za poslední půlrok jsem Balouna zažil pouze v roli velkého chudáka, kterému štěstí nepřeje a přesto, že by chtěl hrozně moc pracovat se mu nedařilo. Většinou byla na vině jeho záda. Mnohdy ho začala bolet už ve chvíli, kdy se o práci jenom doslechl a tak nemohl nikam nastoupit. Dokonce absolvoval několik pohovorů a myslím, že i několik dní do jedné práce nastoupil.

Odpor mého druhého švagra ohledně shánění práce pro Balouna plynul právě z jednoho pokusu mu domluvit práci. Přestože se mu na práci ptal, Baloun se nakonec ani neobtěžoval, aby přijel a o práci se zajímal. Jistě chápete, že můj druhý švagr vypadal dosti jako trouba a tak se mu do dalšího shánění práce pro Balouna nechtělo. Ale tchýně Ála se tak snažila, aby švagra přemluvila, že nakonec po jejím naléhání a naléhání své ženy svolil, že se znovu zeptá.

Sám jsem si také prošil tímto troubovým obdobím, kdy jsem se mu u kamarádky snažil dohodit práci ve firmě, kde kamarádka pracovala. Snažil jsem se přimluvit s tím, že je Baloun pracovitý a nemá štěstí na práci a světe div se, byl přijat. Jestli to bylo po mé přímluvě, nebo tak oslnil svého budoucího zaměstnavatele, to se už nedozvím. Od té doby jsem se raději s mojí kamarádkou nebavil. Nevěřili byste, ale přestože byl přijat, v této práci nestrávil ani vteřinu. Hned poté, co ho přijali, ho začali bolet záda z práce, kterou ani nevyzkoušel. Natolik se za jeho chování stydím, že věřím v tom, že kamarádku dlouho nepotkám.

Každopádně to vypadalo, že se blízká na lepší časy. Do nástupu do nové práce zbývalo ještě dost času a tak přišel sám s brigádou, kde si zatím vydělá nějaké peníze. Je zajímavé, že se nakonec objevilo více nabídek, tak si mohl skoro vybírat. Ale zůstal u práce, kterou mu domluvil švagr a ještě pracoval na brigádě.

Ano pracoval! Záměrně jsem použil minulý čas, protože brigáda vzala za své dosti záhy. Potkal jsem ho chvíli poté, co přijel z brigády. Hned mi ve zkratce vylíčil, jak to bylo strašné a že ho budou hrozně bolet záda. Zatím ale bolest nebyla evidentně tak velká, protože hravě zvládl udělat další šichtu ve výčepu.

Druhý den ráno jsme, jako každý pracovní den, vstávali s přítelkyní a chystali se do práce. Baloun měl dle původního plánu vstávat také brzy, aby stihl odvoz do práce. Čas ráno utíká docela rychle a už bylo po sedmé hodině a Baloun stále nic. Vesele si podřimoval v našem pokoji, jako by se nechumelilo. Až odpoledne jsem se dozvěděl, že bolest zad byla tak intenzivní, že nemohl druhý ani další den nastoupit. Myslím tím nastoupit na brigádu. Bolesti asi přetrvávají hlavně v dopoledních hodinách, protože odpoledne absolvoval další dlouhou výčepní seanci.

Já chápu, že mají lidé občas problém se zády, ale neumím pochopit, že se na to řadu měsíců … a možná i pár let … vymlouvají a nic s tím nedělají. Sám mám také občas bolesti zad, stejně tak moje přítelkyně a řada mých známých také. Ovšem nám všem vnitřní zodpovědnost nedovolí válet se doma v posteli a vykašlat se na práci kvůli bolavým zádům.

Baloun je ovšem jiného ražení. A tak jeho pokus o brigádu skončil tak rychle, jak začal. I když abych mu nekřivdil, na této brigádě zůstal celou pracovní směnu, to byl posun oproti stavu, kdy do práce ani nenastoupil.


27. 02.

Ještě jako velmi mladý jsem poslouchal na kazetách povídky Šimka a Grosmana. Měl jsem je velmi rád a vždy jsem se u nich velmi pobavil. Mezi jinými si vzpomínám na vyprávění o strýci Balounovi, který se v jejich rodině objevil, nikdo ho neznal a on s nimi od té doby žil.

Svým způsobem mě také tak trochu postihla postava, dosti podobná strýci Balounovi. Začátkem ledna se k nám nastěhoval můj skoro švagr, bratr mojí přítelkyně. Moji přátelé jistě ví, o koho jde a pro ty co ho neznají bude označení Baloun opravdu výstižné. I když nejprve jsem váhal, jestli ho nepojmenovat podle kamaráda strýce Balouna, Wimpyho, který měl rád brambory s rumem … brambory vždy nechal a cpal se jen omáčkou :-D Nakonec jsem ale skončil u Balouna.

Už koncem roku jsem od přítelkyně slyšel tu skvělou novinu, že se k nám bude Baloun stěhovat. Tehdy to ještě vypadalo, že se k nám nastěhuje se svou přítelkyní. Ta však nakonec usoudila, že jí asi bude lépe bez Balouna a tak u nás začal bydlet sám. I když sám úplně nepřišel. Ve své snaže získat zpět přítelkyni, jí pořídil malého labradora, který mu nakonec zůstal na hrbu a tak doma od začátku ledna žijeme pěkně o dva víc … s Balounem a věčně hladovým psem.

To, proč se Baloun dostal do této úžasné situace by bylo na několika měsíční vyprávění, takže příčinu přeskočím. Každopádně na počátku ledna byl Baloun bez práce, bez peněz, bez přítelkyně a s velkým koníčkem v podobě pravidelných návštěv místního výčepu, kde se jeho účet dostával víc a víc do mínusu.

Rád bych těch pár odstavců ukončil se slovy, že už je to dávno pryč a Baloun se ze všeho dostal. Ale bohužel teď tu o půlnoci sedím u televize a poslouchám, jak vedle chrápe tak, že se otřásá celý dům a jeho televize běží na plno. Za týden to budou už dva měsíce, co u nás bydlí a původní snaha mojí přítelkyně mu pomoci, aby se vyhrabal ze „sraček“ se změnila pouze v poskytnutí noclehu mezi jednotlivými výčepními seancemi.

Bohužel se obávám, že tento tragikomický pokus o záchranu Balouna bude mít ještě hodně dílů, tak jsem se rozhodl začít psát takovou svojí povídku o životě s Balounem.

Nuže začínáme … píše se 7. ledna 2012 a my začínáme žít s Balounem.