22. 02.

Již přes půl roku „bojuji“ s mojí nejmilejším sousedkou. Mám jí opravdu moc rád a naše „bojůvky“ se již přesunuly z časného ranního zvonění a připomínání, že zrovna tento týden mám službu … přes vražedné pohledy, když jsme se zrovna potkali a psaní dopisů mé kamarádce, u které jsme zrovna v podnájmu, že jsem opět nevytřel … až po pouhé zpětné přetáčení malého kolečka. No jak jistě deníčku uznáš, je zapotřebí mé nejmilovanější sousedce ukázat, že jsem skutečně vytřel a to i tehdy, kdy se zrovna ona dívala na svou oblíbenou telenovelu a po jejím skončení již nenašla ani kapku vody na suché podlaze. Bohužel už ani přesouváním sousedky papučí nepomáhá. Tak jsem dnes započal novou etapu mého uklízecího života.

Již při mé minulé „službě“ jsem pro vytírání sáhl po kvalitním vytíracím prostředku … Savu … na můj vkus bylo moc krásně vytřeno a to že jsem vytíral bylo cítit ještě ráno, ale i tak ta megera bláznivá usoudila, že jsem vytřel špatně a tak otočila kolečko v novém týdnu zpět.

Dnes jsem nasadil silnější kalibr. Půl láhve Sava v kombinaci s čistícím prostředkem Mr.Proper pomeranč vytvořila velmi svěží tekutinu, která se musí dostat i za zavřené dveře … aby podlaha moc rychle neusnula, začal jsem … či spíše přestal jsem … ten mop ždímat … připadal jsem si při vytírání jak na lodi … hrnul jsem před sebou opravdu slušnou vlnu, která ještě chvilku po mém vytření plula do spodních pater :-D Pokud ani po tomto vytření neuzná sousedka, že jsem dostatečně vytřel, budu nucen nakoupit nové vytírací zařízení … již jsem si vyhlédl krásnou plechovou lopatku … která mi díky mému stařeckému třesu jistě mnohokrát vypadne na našich kamenných schodech … a navíc asi budu muset začít vytírat ve vhodnější čas … myslím si, že třeba druhá hodina ráno by možná byla nejlepší … to jistě sousedka na telenovelu nekouká a tak bych několika dobře mířenými údery mopem do dveří mohl na své vytírání dostatečně upozornit :-D


22. 02.

V pátek jsem vyrazil s celou firmou do „nového“ bowlingu v Chomutově. Už je to otevřené nějaký ten měsíc, ale ještě jsem tam nebyl … ovšem reference na to byly jenom dobré, tak jsem byl zvědav. No udeřila sedmá hodina … hodina, na kterou jsme se objednali … a celá naše jedenácti-hlavá crew vstoupila dovnitř. Co Vám budu povídat … krásný to tam je … všude hodně světel … pěkné servírky … no nádhera. U jednoho pultíku nám řekli, že budeme mít volnou dráhu asi za deset minut, tak ať „někam“ sedneme … no jak nám řekli, tak jsme udělali … sedli jsme si k prvnímu většímu stolu. Neuteklo ani deset vteřin a už nás někdo od toho stolu pakoval. Když jsme se servírky zeptali, kam si máme sednout, tak nám dosti nevybíravě odsekla, že v pátek se musíme objednat, abychom měli místo … zvláštní … to jsme udělali a i tak se k nám chovali jako k poslednímu bezdomovcovi. Ale když jsme slečně řekli, že rezervaci máme, tak najednou otočila … najednou jsme měli ten největší stůl a začali se o nás krásně starat. No jak jsem říkal … nádhera … myslím, že v Chomutově není více snobácký podnik. Bohužel na mě snobácké prostředí moc dobře nepůsobí a tak já, stejně jako většina našeho osazenstva upustila od hraní bowlingu a zaměřili jsme se spíše na konzumaci piva a laškování se servírkami :-D

Během pár hodin se nám podařilo vypít opravdu velké množství různých nápojů … počínaje pivem a konče mojitem … zbodli jsme pět tataráků … posledních pár hodinek jsme se věnovali trénování vokální gutturálku … a zlatým hřebem byla moje kolegyně (shodou okolností moje sestra), která spolu s naším dvorním lazebníkem se pustili do vokálních zpěvů z druhé strany :-D … no co Vám budu povídat … prostě nádherný večer :-D

Když se za bowlingem asi v půl jedné zabouchli dveře, vyrazilo nás pár ještě do velmi luxusního nonstopu, kde spolu s námi byla ještě velmi divná servírka a po hodině jsme ve vedlejší kóji nalezli nějakého opilého spáče, který byl podle divné servírky „náš“ číšník :-D. Jediné, co bylo v celém nonstopu dobré, byl velký jukebox, kde jsem na dobrou hodinu namačkal hromadu mých oblíbených skupin … počínaje PSH a Orlíkem konče :-D

Každopádně, každá prdel jednou končí a tak i my se ve tři ráno odebrali … pěšky … směr Jirkov. Chodící nadšení nám vydrželo opravdu dlouho … asi tak kilometr a pak jsme hned hledali číslo na taxi :-) … no to bylo taxi … jenom jsme tam vlezli, tak jsem si všiml malého DVD přehrávače, kde zrovna běžel klip od Luneticu :-D … z legrace jsem podotknul … no to je ale krása … ovšem taxikář mou „vtipnou“ pozvánku vzal po svém a se slovy … že jo … pustil tuto hrůzu ještě více :-o. Já si asi poslechnu kde co … dokonce i svojí matku … ale to, abych poslouchal Lunetic, to bylo fakt moc :-( … užíval jsem si ho celých deset minut, tak jsem stihnul dát celé dva videoklipy :-o


2. 11.

Na dnešní večer jsme se s kamarády domluvili, že si uděláme takovou malou párty … jak tak u nás bývá zvykem, byla to párty plná alkoholu a jídla :-D … občas se takto sejdeme a vyměníme si nějaké ty zážitky, dnes jsme to ale vzhledem k blížícímu se silvestru pojali také trochu co by takovou přípravu, , abychom nedejbože na konci roku neodpadli po jednom či dvou litrech vína či jiného moku :-D

Po celém dni manuální práce jsem se docela těšil, hlavně proto, že ústředním motivem párty jídelníčku mělo být vepřové koleno :-) Nevím jak kdo, ale já mám koleno opravdu moc rád :-D

Vzhledem k tomu, že jsme se vraceli z Výsluní dost pozdě, tak jsme zajeli rovnou na nákup. U nás to nikdy není moc jednoduché a tak jsme kvůli naší koleno párty museli do dvou krámů :-( V Kauflandu měli pouze naložené a uzené koleno, zatímco v Globusu měli klasické ovarové. Na naší malé párty se mělo sejít dost lidí a tak se hodili všechny tři druhy :-D Během našeho nakupování bylo opravdu komické nás tři sledovat … ani jeden z nás nepředpokládal, že po celodenním manuálním dření pojedeme na nákup a tak jsme byli všichni doslova nevhodně oblečeni … slušně řečeno … jinak jsme všichni vypadali jako dobytci :-) každou chvíli na nás někdo koukal jako na blbce :-D No ale nevadí, důležité bylo, že jsme pořídili dostatek vepřových kolen různých druhů, několik litrů vína a coly a něco málo k zakousnutí :-) … naše nepočetná skupina známých a kamarádů se skládá převážně z vinných barbarů, kteří si lijí dobrou colu do dobrého vína a to i do takového, které si lidé běžně dávají do svých vinoték :-D Přiznávám se dobrovolně … i já jsem takový … akorát já do toho vína potřebuji ještě plátek limetky a pár kostek ledu :-D

S pořízeným nákupem a po příjemné sprše po pracovní dni mohla párty vesele započít :-) Já se tedy dostavil s drobným zpožděním … převedeno na půllitry našeho oblíbeného moku …. byl jsem asi o 3/4 půllitru pozadu za ostatními. Ale jsem zdatný píč, tak jsem tento handicap velmi rychle dohnal :-D

Naše koleno párty se opravdu vydařila … dokonce zde vydrželi skoro až do pozdních hodin také kamarádi s malými dětmi, kteří běžně odcházejí kolem sedmé se slovy, že musí jít zrovna koupat :-) Když jsem ke konci dne odcházel směr domov, už toho moc na stole ke snědení a vypití nezůstalo :-) Co by průpravu na silvestr to mohu označit za uspokojivé :-D … ale další soustředění bude jistě ještě do silvestra nezbytné :-D


2. 11.

Jako malý kluk jsem chtěl být vším možným, mezi mé nejoblíbenější povolání patřil voják, popelář, kuchař a důchodce. Bohužel shodou různých okolností jsem skončil u počítače a klávesnice, kde dřepím celé dny. Samozřejmě jako každý jiný občas přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych náhodou dělal něco jiného … ovšem jako každý jiný zůstanu vždy pouze a jenom u těchto úvah. Proč se tu takto rozepisuji o takovýchto úvahách … posledních pár let pomáháme kamarádovi opravovat chatu a dnes jsme opět vyrazili směr Výsluní … jeli jsme tam tři a kamarádova maminka.

Na pořadu dne bylo přivrtávání sádrokartonových desek na strop :-o … já který nezvedne prdel od počítače a o manuální práci nezakopne ani v případě, kdyby byla přede mnou velká jako náklaďák, jsem se zase odhodlal, že na den ze sebe udělám manuála. Na horách je už trochu zima a tak jsem si oblékl teplejší ponožky, bundu, tričko s krátkým rukávem a zimní šortky :-D … samozřejmě po stavbě jsem lítal bez bundy, jenom v tričku, abych se zbytečně nezpotil a nedejbože nenachladil :-D

Za normální okolností by bylo dělání sádrokartonového stropu docela snadnou záležitostí, ovšem kamarádova chata je takové velmi zvláštní stavení, které o pravých úhlech u stěn snad nikdy neslyšelo a na zdech se velmi často objevují UFO boule (z nepochopitelných důvodů samozřejmě), díky kterým se pasování precizně formátovaných desek stalo velmi zvláštní kratochvílí na celý den. Bylo zajímavé, že na jednom metru „ustřelovala“ zeď o neuvěřitelných pět centimetrů a tak jsme místo rychlého přivrtávání jedné desky vedle druhé, museli tvořit zvláštní kosočtvercové obrazce neočekávaných rozměrů, které jsem vedle sebe rovnali do obrazců, které velmi blízko připomínaly parketovou podlahu :-)

Já a jeden kamarád … také z IT branže … jsme byly opravdu velmi silnou posilou celého sádrokartonového týmu. Bylo na nás velmi patrné, že bez klávesnice a hromady programů, máme trochu problém s vnímáním běžné reality. Takže se nám velmi často stávalo, že jsme desky řezaly na jiných, než těch správných, stranách, montovali jsme je zrcadlově a podobně. Samozřejmě u přesných stěn by to problém nebyl, ale u tohoto stavení bylo každé pochybení fatální … během dvou hodin jsme si tak vytvořili dosti velký počet různě velkých desek, které našli použití pouze na některé menší části, kde se dali ještě nějak zpracovat. Kamarád byl z našeho počínání a velmi velkého plýtvání materiálem opravdu nadšen :-D

Ovšem, dočkal jsem se i uznání … a to ve chvíli, kdy jsem se skoro hodinu „sral“ s krátkým úsekem jedné úžasné stěny, kde se během zdících prací vytvořil velmi nepochopitelný oblouk. Pomocí velmi tupého nože na sádrokarton, který papír neřezal, ale spíše hrnul před sebou, se mi podařilo vyříznout (samozřejmě až na podruhé, poté, co jsem ho nejdříve vyřízl zrcadlově špatně :-D) skoro dokonalou desku, která až na pár centimetrů sedna na zeď jako ulitá :-D Alespoň k něčemu jsem tam za ten celý den byl :-D


2. 11.

První den své dovolenky jsem strávil skoro celý v práci :-( a do objednaného hotelu, kde jsem měl trávit první část svého volna, jsem dorazil až k večeru. Došel jsem si na dobrou večeři a zjistil, že v místním kině hrají třetí pokračování Mumie. Abych celý večer nestrávil na pokoji, rozhodl jsem se, že vyrazím za kulturou :-) … od velmi ochotného číšníka jsem si nechal vysvětlit cestu … vypadalo to dost jednoduše a protože jsem měl slabou půl hodinku do začátku představení, vyšel jsem. To je velmi důležité … já, který jezdí na nákup i do pár set metrů vzdáleného obchoďáku autem, jsem vyrazil do kina pěšky :-o … no byl to skoro nadlidský výkon :-D

Cesta se zdála po krátkém vysvětlení dosti snadná, ale i tak po pár set metrech došel k místu, kde jsem byl s navigací od hodného číšníka tak říkajíc v koncích. Marně jsem lovil mapy ve svém mobilním telefonu :-( … bohužel Duchcov je dosti mrtvé město, takže dotazování se náhodného pocestného bylo v podstatě nemožné a tak mi nezbylo nic jiného, než se rychle vydávat do postranních uliček kolem náměstí, abych zjistil, jestli za tím či oním rohem náhodou nestojí ono očekávané kino.

Hned na druhý pokus se mi zadařilo a já to kino našel :-). Bylo za deset minut osm a tak jsem rychle došel k pokladně a pídil se po lístku … trochu jsem se obával, abych se vůbec dostal dovnitř, protože to byl novější film a tak jsem předpokládal, že bude možná vyprodáno. Ovšem hned po objednání lístku jsem se skoro až zděsil … dozvěděl jsem se, že jsem teprve druhý a ještě vůbec neví, jestli budou hrát. Byl jsem opravdu překvapen a protože jsem po té pěší tůře nechtěl být ochuzen o svůj kulturní zážitek, zjišťoval jsem hned, kolik musí být lidí, aby vlastně promítali. Né, že bych začal běhat po Duchcově a sháněl lidi do kina, ale byl jsem ochoten obětovat pár korun a ty další dva lístky bych si když tak koupil.

Po pár minutách jsem ale zjistil, že to nebude zapotřebí … nakonec nás bylo v kině pět a normálně promítali :-D ….. bylo to opravdu zábavné, v takovém středně velkém sále nás sedělo pět … bylo to takové soukromé domácí kino :-D


8. 10.

Dnes ráno jsem měl v plánu, že s kolegy z práce zajdeme do bazénu. Ráno jsem jako rybička vyskočil v šest ráno z postele … což je na mě skoro až heroický výkon, protože oba nařízené budíky pravidelně ignoruji a vstávám až ve chvíli, kdy jsem měl být už dávno na cestě do práce No každopádně dnes jsem vše stíhal s přehledem a podle domluvy jsem v půl sedmé vyrazil pro kolegyni. Bylo skoro až podezřelé, že jde všechno takto po drátkách, protože zatím pokaždé, kdy jsem si domluvili ranní bazén, do toho něco vlezlo. Jako snad pokaždé přišlo nějaké to „ale“, proč do bazénu nejít. Jenom jsem vyzvedl kolegyni, tak jsme se dozvěděli, že druhé kolegyni vykradli přes noc auto. Jak jsem již jednou psal, naše firma se skládá s lidí, kteří by se dali charakterizovat označením „stará Blažková“. Jak jsme se dozvěděli o této hrozné události, okamžitě jsme pospíchali co by morální podpora. Na místě jsme zhodnotili situaci a zavolali policii … je celkem zajímavé, že i přes celkem tragickou ujmu na onom vozítku nám nedošel smysl pro humor. Začali jsme tak špekulovat nad tím, kde ten zloděj vzal tu velmi zvláštní dlažební kostku, která se v širém a dalekém okolí nevyskytuje, jestli pro ohledání onoho tragického místa činu dorazí ten zrzavý fešák z Kriminálky Miami, nebo někdo alespoň podobně šarmantní a v neposlední řadě jsme se začali pídit potom, co bychom si vlastně dali ke snídani. Já co by správný proviantní nákupčí jsem vyrazil do nedalekého krámku, který právě otevíral … byl jsem instruován, co by si kolegyně dali … jedna vynikající pečenou mřížku s meruňkou a druhá chlebíček s vajíčkem. Obojí prý celkem běžně v tomto krámku mají, tak s tím nebude problém. No problém samozřejmě byl … velmi „příjemná“ paní mi dvěmi po sobě vyslovenými „NE“ sdělila, že v podstatě nemají nic, co jsem chtěl a tak abych nevypadal jako blbec, který ráno otravuje a ani neudělá kšeft, jsem zakoupil alespoň tři šátečky, které už od pohledu nestály za nic S tímto „úlovkem“ jsem se vrátil zpět na místo činu, kde jsme po bleskové poradě usoudili, že musím vyrazit jinam … tentokráte pro čokoládové koblížky a chlebíček s vajíčkem … obojí jsem nakoupil v pohodě v jedné místní pekárně, kde nakupujeme běžně a tak jsem s dostatečným pocitem hrdosti vyrazil zpět k vykradenému vozu. Jenom jsem dorazil, už jsem viděl na místě policejní auto … se snídani v ruce, úsměvem na rtech a tradičně blbým vtipem typu .. tak se jdu tedy přiznat, že jsem ukradl to rádio … jsem dorazil k hloučku, který se rozrostl jednoho policistu a přítele jedné z kolegyň. V té euforii, že jsem konečně zajistil tu správnou snídani jsem bohužel zapomněl na to, že policisté mají trochu pokřivený smysl pro humor a tak jsem vzápětí po vypuštění mého ftipného ftipu musel vysvětlovat, že to byl jenom žert … zapomněl jsem, že přede mnou nestojí kriminalista z Miami s vytříbeným smyslem pro humor, ale klasický český policista s prázdnou hlavou košilí rozeplou až po chlupatou hruď.

Po podání dostatečného vysvětlení, že jsem i přes tuto tragédii po ránu pln humoru jsem v klidu rozdal všem přítomným … kromě tedy nerudného policisty … chlebíčky a koblížky. Dozvěděl jsem se, že prý kromě této partičky dvou policistů dorazí ještě „ohledávač“ … konečně to vypadalo, že dorazí onen sympatický zrzek a na vlastní oči uvidíme, jak se profesionálně ohledává místo činu. Naše očekávání se naplnila asi po deseti minutách … policejní transporter se objevil v zatáčce a my všichni čekali na zpomalenou scénu, kdy vystoupí zrzavý sympaťák, nasadí si sluneční brýle, vezme svůj kufřík do ruky (normálně si kluk jedna zrzavá samozřejmě kufřík nebere, ale přeci k nám nepojede celé kriminální komando, tak si to jednou mohl ošéfovat sám) a vyrazí směrem k vymlácenému okénku. Nevím proč se tak nestalo, ale zpomalená scéna nenastala :-( … z auta vyskočil plešatý frajírek s foťákem v ruce a bez kufříku. Je to zvláštní, normálně bych řekl, že se při ohledání místa činu snímají otisky a tak, ale tento místní „ohledávač“ nás vyvedl velmi rychle z omylu … udělal celkem tři fotky, rozloučil se s kolegy policisty a jak rychle se objevil, tak rychle zase zmizel :-o Je to celkem zvláštní, čekal bych, že přijede kvůli autu naší kolegyně nějaký specialista plný nadšení, který zajistí všechny stopy a během půlhodinky zajistí zločince, ovšem tento od pohledu hodně zpruzelý „ohledávač“, se nezajímal ani o cihlu, která trůnila pod sedadlem spolujezdce … odbyl si své tři fotografie a vypadl. Byl jsem opravdu zklamán prací policistů, kteří na svém autě vozí nápis „Pomáhat a chrátnit“. Asi se budu muset přestat dívat na svoje oblíbené kriminální seriály, protože pak je člověk v tak hroznou chvíli pln očekávání a nakonec je z toho prdlajs. Ještě, že jsem sehnal ty koblížky a chlebíčky, jinak by to ráno stálo vysloveně za hovno :-D


30. 09.

Deníčku, tak jsem zase po dlouhé době tady … včera jsem byl opět v kině. Potom, co jsem byl minule s tlupou dětí jsem si tentokráte vybral jiný kino adrenalin … film MamaMina … jo, to je přesně ten film, po kterém prahly většinou moje kamarádky a kamarádi si trhaly vlasy při představě, že je budou muset do kina doprovázet. No moc se nediv, já se na ten film skutečně vydal … samozřejmě ne sám od sebe, ale co by doprovod jedné příjemné slečny.

Měl jsem trochu obavu, že bude kino praskat ve švech, ale už při kupování lístku jsem na monitoru prodavačky viděl, že to nebude tak hrozné a místa bude celkem dost. Před sálem stálo pár lidí, zajímavé bylo, že procento mužů bylo velmi nízké … já byl druhý … jinak tam byly samé ženské. No předpokládal jsem, že to bude uvnitř s tím poměrem lepší, ovšem když jsem si sedl a rozhlédl se po sálu, tak jsem zjistil, že procentuálně žen rapidně přibylo. Ale objevil jsem ještě asi celé dva chlapy, tak jsem byl takový klidnější.

Trochu jsem předpokládal, že už nic jiného, kromě skoro absolutní absence mužské populace mě u tohoto filmu nepřekvapí. Ovšem hodně rychle mě z omylu vyvedla jakási paní, která seděla asi dvě nebo tři řady před námi. Při prvních melodiích začala lomcovat rukama nad hlavou … asi si chudák myslela, že je na koncertě. No díky bohu jí lomcování po chvíli přešlo a tak další chudáci za ní mohli v klidu sledovat film. Ale pokud by sis myslel, že koncertové nadšení onu paní přešlo úplně, tak by ses hodně spletl. Ona paní, která tento film pojala spíše jako koncert, si v podstatě celou dobu různě poklepávala na koleno, různě pohazovala i se sousedkou hlavou ze strany na stranu a do rytmu pohybovala rameny. Jejich koncertové nadšení bylo doslova živelné a tak se během filmu rozvlnilo v sále ještě pár lidí. Myslím, že takové nadšení z filmu jsem neviděl snad ani v sále plném dětí, když jsem byl na posledním Harry Potterovy.

Když se pomalu blížila ke konci jedna z posledních písniček, proběhlo mi tak hlavou, že snad ony přední vlnící se řady nenapadne, aby si říkali potleskem o přídavek. Ovšem velmi jsem se spletl … potlesk přišel. Nevím kdo ten film točil, ale normálně s touto reakcí počítal a tak po té „poslední“ písničce z herců vypadlo … oni chtějí ještě asi přídavek a daly tedy ještě jednu. V předních řadách vypuklo neutichající nadšení a protože se jednalo o poslední písničku, rozvlnily svá ramena a rozkývaly své hlavy ještě více, než během celého filmu. Neuvěřitelné! V každém případě to byla jedna z nejzábavnějších věcí, které jsem během celého filmu postřehl a nejednou jsem se pohledem na kývající hlavy v kině zasmál.


20. 09.

Tak jsem to kino můj nejmilovanější deníčku přežil :-D Je pravda, že to byl absolutně nový a nevšední zážitek … ještě, že jsem množství sladkostí odhadl s dosti velkou rezervou :-D


20. 09.

Můj milý … nejmilejší … deníčku. Je možné, že je toto můj poslední příspěvek. Za hodinku a půl vyrážím s kamarádkou do kina … na tom není nic tak hrozného, ale jdu ještě se třemi dětmi :-o Ve skrytu duše doufám, že to nebude moje smrt … pro jistotu jsem se náležitě vybavil přípravky pro krocení „divé zvěře“ :-D V Tescu jsem na dvakrát okupoval takřka půl hodiny regály se sladkostmi … nakoupil jsem snad všechny možné druhy gumových věcí … medvídky počínaje, přes delfínky, ovoce až po cocacolové lahvičky … oříšky v čokoládě … několik druhů lízátek a jako zlatý hřeb … SchocoBons. No doufám, že pár kilogramů sladkostí onu „divou zvěř“ uchlácholí na dvě a půl hodinky, kdy budeme sedět v kině :-D

V každém případě musím být připravený na nejhorší a proto si raději „vypořádám svoje záležitosti“. Můj nejmilejší grill spolu s hráškově zelenou rychlovarnou konvicí odkazuji svému dobrému kamarádovi Tondovi … on kafe nepije a tak se na konvičku může vesele prášit dál, jako u mě a grillík určitě bude používat stejně intenzivně jako já :-D. Ostatní majetek nestojí za řeč a tak ho nechám na pospas kolemjdoucím. Pouze tebe, můj milý deníčku, nemám komu svěřit a tak asi budeš muset v případě mého roztrhání „divou zvěří“ upadnout v zapomnění :-( … promiň :-o

Jdu ještě chvíli rozjímat a meditovat, abych načerpal hodně dušení síly … pokud jí bude nedostatek, mohu si popřát pouze jediné … budiž mi země lehká :-D


14. 09.

Deníčku, v pátek jsem vyrazil s kamarádem na squash. Hodně dlouho jsem o tom mluvil, že bych to rád vyzkoušel a v pátek konečně nastal ten den D. Vybavený vším potřebným vč. squashové pálky či rakety, nebo jak se tomu říká, jsem jel s kamarádem do místního squashového centra.

Byl jsem opravdu natěšený … když jsem vlezl na to od baru nejvzdálenější hřiště … nebo kurt … jsem v té terminologii neznalý :-D … hned jak za námi zaklaply skleněné dveře, připadal jsem si jako největší hráč squashe. Kamarád, který to hrál přede mnou už dvakrát, my vysvětlil všechna pravidla a my se pustili do hry. Musím se normálně pochválit … hrál jsem to poprvé a už jsem zaznamenal několik velmi významných milníků:
– podařilo se mi asi šestkrát trefit míček na sousední kurt
– průběžně jsem trefil všechna světla, některé i opakovaně
– nanesl jsem na míček tolik omítky ze stropu a prachu z trubek, které jsou pod stropem, jako se to za celý rok nepovedlo snad všem hráčům co tam hráli
– podařilo se mi dát takovou ránu, že upadla mřížka ventilace, která byla nad podlahou
– málem jsem si zvrknul kotník
– přetrhl jsem jedno lanko na půjčené raketě

Skoro půl hodiny jsem měl pocit, že jsem skoro nejlepší hráč squashe pod sluncem … naším volným až velmi volným tempem jsme se s kamarádem probíjeli každou minutu. Jenom jsem nemohl pochopit, , že ten míček velmi často jenom těsně prolétl kolem pálky. Snažil jsem se na něj aplikovat nespočet tenisových, golfových i basebalových úderů a stejně jsem se mnohokráte netrefil. Když to tak s odstupem zanalyzuji, je jasné, že jsem měl nějakou zmetkovou pálku, které prostě chybí ony dva milimetry, které mě vždy dělili od prolétajícího míčku. Budu si muset příště pálku pořádně přeměřit :-)

Po půl hodině naší skvělé hry však začali hrát na vedlejším kurtu … podle stylu hry to vypadalo, že už to pánové někdy hráli. Vůbec nevím co tam dělali, ale podle těch zvuků snad míčky vystřelovali z kulometu … takové rány a taková frekvence úderů byla pro mě naprosto nepochopitelná :-/ Až tam budou příště, tak se jich musím zeptat, kde že dělám chybu. V každém případě bylo jasné, že mají pálky správně dlouhé, protože míček jim za záda prolétl velmi zřídka … ve srovnání se mnou, když jsem spíše velmi zřídka kdy trefil :-D