2. 11.

Jako malý kluk jsem chtěl být vším možným, mezi mé nejoblíbenější povolání patřil voják, popelář, kuchař a důchodce. Bohužel shodou různých okolností jsem skončil u počítače a klávesnice, kde dřepím celé dny. Samozřejmě jako každý jiný občas přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych náhodou dělal něco jiného … ovšem jako každý jiný zůstanu vždy pouze a jenom u těchto úvah. Proč se tu takto rozepisuji o takovýchto úvahách … posledních pár let pomáháme kamarádovi opravovat chatu a dnes jsme opět vyrazili směr Výsluní … jeli jsme tam tři a kamarádova maminka.

Na pořadu dne bylo přivrtávání sádrokartonových desek na strop :-o … já který nezvedne prdel od počítače a o manuální práci nezakopne ani v případě, kdyby byla přede mnou velká jako náklaďák, jsem se zase odhodlal, že na den ze sebe udělám manuála. Na horách je už trochu zima a tak jsem si oblékl teplejší ponožky, bundu, tričko s krátkým rukávem a zimní šortky :-D … samozřejmě po stavbě jsem lítal bez bundy, jenom v tričku, abych se zbytečně nezpotil a nedejbože nenachladil :-D

Za normální okolností by bylo dělání sádrokartonového stropu docela snadnou záležitostí, ovšem kamarádova chata je takové velmi zvláštní stavení, které o pravých úhlech u stěn snad nikdy neslyšelo a na zdech se velmi často objevují UFO boule (z nepochopitelných důvodů samozřejmě), díky kterým se pasování precizně formátovaných desek stalo velmi zvláštní kratochvílí na celý den. Bylo zajímavé, že na jednom metru „ustřelovala“ zeď o neuvěřitelných pět centimetrů a tak jsme místo rychlého přivrtávání jedné desky vedle druhé, museli tvořit zvláštní kosočtvercové obrazce neočekávaných rozměrů, které jsem vedle sebe rovnali do obrazců, které velmi blízko připomínaly parketovou podlahu :-)

Já a jeden kamarád … také z IT branže … jsme byly opravdu velmi silnou posilou celého sádrokartonového týmu. Bylo na nás velmi patrné, že bez klávesnice a hromady programů, máme trochu problém s vnímáním běžné reality. Takže se nám velmi často stávalo, že jsme desky řezaly na jiných, než těch správných, stranách, montovali jsme je zrcadlově a podobně. Samozřejmě u přesných stěn by to problém nebyl, ale u tohoto stavení bylo každé pochybení fatální … během dvou hodin jsme si tak vytvořili dosti velký počet různě velkých desek, které našli použití pouze na některé menší části, kde se dali ještě nějak zpracovat. Kamarád byl z našeho počínání a velmi velkého plýtvání materiálem opravdu nadšen :-D

Ovšem, dočkal jsem se i uznání … a to ve chvíli, kdy jsem se skoro hodinu „sral“ s krátkým úsekem jedné úžasné stěny, kde se během zdících prací vytvořil velmi nepochopitelný oblouk. Pomocí velmi tupého nože na sádrokarton, který papír neřezal, ale spíše hrnul před sebou, se mi podařilo vyříznout (samozřejmě až na podruhé, poté, co jsem ho nejdříve vyřízl zrcadlově špatně :-D) skoro dokonalou desku, která až na pár centimetrů sedna na zeď jako ulitá :-D Alespoň k něčemu jsem tam za ten celý den byl :-D


Leave a Reply