30. 09.

Deníčku, tak jsem zase po dlouhé době tady … včera jsem byl opět v kině. Potom, co jsem byl minule s tlupou dětí jsem si tentokráte vybral jiný kino adrenalin … film MamaMina … jo, to je přesně ten film, po kterém prahly většinou moje kamarádky a kamarádi si trhaly vlasy při představě, že je budou muset do kina doprovázet. No moc se nediv, já se na ten film skutečně vydal … samozřejmě ne sám od sebe, ale co by doprovod jedné příjemné slečny.

Měl jsem trochu obavu, že bude kino praskat ve švech, ale už při kupování lístku jsem na monitoru prodavačky viděl, že to nebude tak hrozné a místa bude celkem dost. Před sálem stálo pár lidí, zajímavé bylo, že procento mužů bylo velmi nízké … já byl druhý … jinak tam byly samé ženské. No předpokládal jsem, že to bude uvnitř s tím poměrem lepší, ovšem když jsem si sedl a rozhlédl se po sálu, tak jsem zjistil, že procentuálně žen rapidně přibylo. Ale objevil jsem ještě asi celé dva chlapy, tak jsem byl takový klidnější.

Trochu jsem předpokládal, že už nic jiného, kromě skoro absolutní absence mužské populace mě u tohoto filmu nepřekvapí. Ovšem hodně rychle mě z omylu vyvedla jakási paní, která seděla asi dvě nebo tři řady před námi. Při prvních melodiích začala lomcovat rukama nad hlavou … asi si chudák myslela, že je na koncertě. No díky bohu jí lomcování po chvíli přešlo a tak další chudáci za ní mohli v klidu sledovat film. Ale pokud by sis myslel, že koncertové nadšení onu paní přešlo úplně, tak by ses hodně spletl. Ona paní, která tento film pojala spíše jako koncert, si v podstatě celou dobu různě poklepávala na koleno, různě pohazovala i se sousedkou hlavou ze strany na stranu a do rytmu pohybovala rameny. Jejich koncertové nadšení bylo doslova živelné a tak se během filmu rozvlnilo v sále ještě pár lidí. Myslím, že takové nadšení z filmu jsem neviděl snad ani v sále plném dětí, když jsem byl na posledním Harry Potterovy.

Když se pomalu blížila ke konci jedna z posledních písniček, proběhlo mi tak hlavou, že snad ony přední vlnící se řady nenapadne, aby si říkali potleskem o přídavek. Ovšem velmi jsem se spletl … potlesk přišel. Nevím kdo ten film točil, ale normálně s touto reakcí počítal a tak po té „poslední“ písničce z herců vypadlo … oni chtějí ještě asi přídavek a daly tedy ještě jednu. V předních řadách vypuklo neutichající nadšení a protože se jednalo o poslední písničku, rozvlnily svá ramena a rozkývaly své hlavy ještě více, než během celého filmu. Neuvěřitelné! V každém případě to byla jedna z nejzábavnějších věcí, které jsem během celého filmu postřehl a nejednou jsem se pohledem na kývající hlavy v kině zasmál.


20. 09.

Tak jsem to kino můj nejmilovanější deníčku přežil :-D Je pravda, že to byl absolutně nový a nevšední zážitek … ještě, že jsem množství sladkostí odhadl s dosti velkou rezervou :-D


20. 09.

Můj milý … nejmilejší … deníčku. Je možné, že je toto můj poslední příspěvek. Za hodinku a půl vyrážím s kamarádkou do kina … na tom není nic tak hrozného, ale jdu ještě se třemi dětmi :-o Ve skrytu duše doufám, že to nebude moje smrt … pro jistotu jsem se náležitě vybavil přípravky pro krocení „divé zvěře“ :-D V Tescu jsem na dvakrát okupoval takřka půl hodiny regály se sladkostmi … nakoupil jsem snad všechny možné druhy gumových věcí … medvídky počínaje, přes delfínky, ovoce až po cocacolové lahvičky … oříšky v čokoládě … několik druhů lízátek a jako zlatý hřeb … SchocoBons. No doufám, že pár kilogramů sladkostí onu „divou zvěř“ uchlácholí na dvě a půl hodinky, kdy budeme sedět v kině :-D

V každém případě musím být připravený na nejhorší a proto si raději „vypořádám svoje záležitosti“. Můj nejmilejší grill spolu s hráškově zelenou rychlovarnou konvicí odkazuji svému dobrému kamarádovi Tondovi … on kafe nepije a tak se na konvičku může vesele prášit dál, jako u mě a grillík určitě bude používat stejně intenzivně jako já :-D. Ostatní majetek nestojí za řeč a tak ho nechám na pospas kolemjdoucím. Pouze tebe, můj milý deníčku, nemám komu svěřit a tak asi budeš muset v případě mého roztrhání „divou zvěří“ upadnout v zapomnění :-( … promiň :-o

Jdu ještě chvíli rozjímat a meditovat, abych načerpal hodně dušení síly … pokud jí bude nedostatek, mohu si popřát pouze jediné … budiž mi země lehká :-D


14. 09.

Deníčku, v pátek jsem vyrazil s kamarádem na squash. Hodně dlouho jsem o tom mluvil, že bych to rád vyzkoušel a v pátek konečně nastal ten den D. Vybavený vším potřebným vč. squashové pálky či rakety, nebo jak se tomu říká, jsem jel s kamarádem do místního squashového centra.

Byl jsem opravdu natěšený … když jsem vlezl na to od baru nejvzdálenější hřiště … nebo kurt … jsem v té terminologii neznalý :-D … hned jak za námi zaklaply skleněné dveře, připadal jsem si jako největší hráč squashe. Kamarád, který to hrál přede mnou už dvakrát, my vysvětlil všechna pravidla a my se pustili do hry. Musím se normálně pochválit … hrál jsem to poprvé a už jsem zaznamenal několik velmi významných milníků:
– podařilo se mi asi šestkrát trefit míček na sousední kurt
– průběžně jsem trefil všechna světla, některé i opakovaně
– nanesl jsem na míček tolik omítky ze stropu a prachu z trubek, které jsou pod stropem, jako se to za celý rok nepovedlo snad všem hráčům co tam hráli
– podařilo se mi dát takovou ránu, že upadla mřížka ventilace, která byla nad podlahou
– málem jsem si zvrknul kotník
– přetrhl jsem jedno lanko na půjčené raketě

Skoro půl hodiny jsem měl pocit, že jsem skoro nejlepší hráč squashe pod sluncem … naším volným až velmi volným tempem jsme se s kamarádem probíjeli každou minutu. Jenom jsem nemohl pochopit, , že ten míček velmi často jenom těsně prolétl kolem pálky. Snažil jsem se na něj aplikovat nespočet tenisových, golfových i basebalových úderů a stejně jsem se mnohokráte netrefil. Když to tak s odstupem zanalyzuji, je jasné, že jsem měl nějakou zmetkovou pálku, které prostě chybí ony dva milimetry, které mě vždy dělili od prolétajícího míčku. Budu si muset příště pálku pořádně přeměřit :-)

Po půl hodině naší skvělé hry však začali hrát na vedlejším kurtu … podle stylu hry to vypadalo, že už to pánové někdy hráli. Vůbec nevím co tam dělali, ale podle těch zvuků snad míčky vystřelovali z kulometu … takové rány a taková frekvence úderů byla pro mě naprosto nepochopitelná :-/ Až tam budou příště, tak se jich musím zeptat, kde že dělám chybu. V každém případě bylo jasné, že mají pálky správně dlouhé, protože míček jim za záda prolétl velmi zřídka … ve srovnání se mnou, když jsem spíše velmi zřídka kdy trefil :-D


13. 09.

Jsem od malička zarytý odpůrce jídel, které se jenom zlehka dotkly hub a proto jak někde postřehnu, že je něco s houbami, tak se tomu ohromným obloukem vyhnu. Včera ale se mnou deníčku náš dodavatel obědů pěkně vypekl. Objednal jsem si rizoto … jelikož jsem už toto jídlo párkrát od nich měl, tak jsem se docela těšil, že si dám celkem vydařený oběd. No ovšem chuť mě přešla v okamžiku, kdy jsem zvedl víčko dovezené misky … na jednom z kopečků ležel kus žampionu a letmým prohlédnutím všech tří kopečků jsem zjistil, že jsou na můj vkus až abnormálně prošpikovány dalšími houbami :-o No já byl fakt nasranej :-( … umíral jsem hlady a oni mi dovezou rizoto s houbama. Samozřejmě se mi vůbec nikam nechtělo a tak jsem si řekl, že bych to mohl zase po dlouhé době taky jednou zkusit.

Normálně obídek zhltnu během pár minut, ale tento mi zabral skoro hodinu a půl. Nejdelší bylo první sousto … napíchnul jsem na vidličku ten mega žampion, co seděl na jednom z kopečků rizota … začal jsem si ho prohlížet … pomalu jsem s ním otáčel … očuchával … až jsem se po chvilce (asi dvaceti minutách prohlížení) zlehka zakousnul. No vepřové to rozhodně nebylo … vůbec nechápu, co na tom ty lidi vidí. Každý kamarád mi říká, jaká že je to pochoutka … no nevím … jako pochoutka mi to rozhodně nepřišlo. S hooooodně velkým odporem jsem ten mega žampion ochutnal ještě párkrát, až jsem ho po pár … desítkách … minut celý snědl :-o

Skoro celé houbové rizoto jsem pomalu dal … bezhoubová sousta jsem dával tedy rozhodně rychleji, než ty, kde se objevovali menší či větší kousky těch „vynikajících“ hub :-D Když jsem byl opravdu hodně sytý … těch hub … tak jsem si doběhl pro housku se šunkou, abych dohnal zbylý bezhoubový hlad :-D

Na to, že se této „lahůdce“ vyhýbám, tak jsem to skoro celé dal … takže jsem splnil svého jídelního bobříka odvahy na slušných 75% :-)


7. 09.

Jak to tak vždy tady začínám … můj milý deníčku :-D … včera jsem byl v Žatci na Dočesné. Je to takový každoroční festival piva, kde se prezentuje hromada pivních značek. Je mi jasné deníčku, že podotkneš, že já co by skoro alkoholik nemohu na takové přehlídce zlatého moku chybět. Ano je to tak … přeci si nenechám Dočesnou ujít :-D

Už během týdne jsem přemýšlel nad tím, s kým na Dočesnou vyrazím. Někteří tradiční návštěvníci Dočesné z výběru sami odpadli … kamarád si vyvrknul kotník, jiný opravuje chatu, jeden je už spíše notorik, tak je nebezpečné s ním jezdit za pivem apod. Při přemýšlení nad klasickým doprovodem jsem se velmi rychle blížil ke konci seznamu a začal jsem mít pocit, že se letos nakonec ani podívat nepojedu. Řekl jsem si tedy, že zkusím oslovit někoho, s kým jsem na Dočesné ještě nebyl … jednu moc fajn kamarádku … která řekla, že pojede a tak jsem spolu s kamarádkou, její dcerkou a prisherným chlupatým zabijákem vyrazili do Žatce.

Takovou Dočasnou jako letos jsem opravdu ještě nezažil. Většinou s kamarády přijdeme na náměstí a postupně započneme s ochutnávkou známých i neznámých značek piva a v okamžiku, když už je toho přes míru se pomalu vypravíme domů. Včera jsem sice minuly pár stánků s pivem, ale naše cesta směrovala rovnou ke kolotočům … kamarádky dcerka Terka se těšila jenom a jenom na kolotoče :-D … kam jinam taky jít při přehlídce pivních značek :-D

Musím ti deníčku říci, že za posledních sedm let jsem se snažil být v otázce kolotočů „velmi dospělý“ a proto jsem odmítal vlést na poutích na cokoliv co se jenom trochu točilo či kývalo. Ovšem tuto celkem podstatnou informaci jsem zapomněl kamarádce říci :-) takže hned u první prisherne atrakce, která s lidmi házela ze strany na stranu a kolem dokola …. jmenovalo se to Brake Dance … tak si jistě umíš představit, že už podle názvu je to děs a hrůůůůza … no u této atrakce jsem byl požádán, jestli bych na to s Terkou nemohl zajít, protože kamarádka na tyhle atrakce nemůže. Když jsem to slyšel, tak se moje dušička ihned „posrala“, protože při představě, že tam vlezu jsem ihned vnitřně zelenal a už jsem se viděl, jak se o pět minut později zlomím za atrakcí a uvidím dnes podruhé svůj obídek. No ale protože nemám vlastní děti, nemám vypracovaný dostatečný odmítavý reflex vůči tomu, když Terka ukázala „psí oči“. No vnitřně posraný a s představou, jak se nezadržitelně blíží návrat mého odědu, jsem se odhodlal a řekl, že tam s ní zajdu.

Tak trochu jsem doufal, že dělají ony vozítka výhradně pro děti a tak se já, co by obtloustlý starší pán do toho nenasoukám … samozřejmě jak to tak bývá … když se vám někam nechce, tak se tam stejně vecpete tak akorát :-D No do vozítka jsem se dostal … bohužel :-D … pomalu se to rozjelo, to bylo v pohodě … tedy jenom chvilku. Po hoooodně krátké pomalé jízdě se to rozjelo naplno. Naše vozítko začalo lítat ze strany na stranu, točit se na všechny strany, každou chvíli to vypadalo, že se rozbijeme o tu či onu stěnu nebo ocelový sloupek. Během asi pětiminutové jízdy se mi před očima promítly všechny možné katastrofické scénáře … počínaje utržením vozítka a konče tím, že nevydrží kovová zábrana, která nás držela ve vozítku a my u některé stěny vylítneme vytvoříme na stěně novou dekoraci :-( Když jsem z reproduktorů slyšel, že tato jízda pomalu končí, spadl mi ohromný balvan ze srdce … ovšem to oznámení bohužel neznamenalo, že to končí hned … ještě skoro minutu jsme tam lítali ze strany na stranu :-D Když jsem vypadl z vozítka, byl jsem opravdu rád, že zase stojím na pevné zemi. I když jsem postřehl, že můj krok je do pěti minutách brake dancu velmi nejistý :-D:-D

Po této jízdě jsem se kamarádce přiznal, že kolotoče nesnáším a to od doby, kdy jsem nevydržel jízdu na centrifuze :-D Ale pravda, i když jsem měl z toho hrozný strach a na té atrakci jsem se duševně posral asi několikrát, bylo to úžasný :-D Ovšem u každé další atrakce jsem raději dopředu hlásal, že na to už nevlezu. Asi jsem udělal dobře, protože na některých byly jedinci, kteří ty atrakce vysloveně nedávali … na jedné lavici, která se točila kolem do kola byl hošík, kterému ten točivý pohyb nedělal vysloveně dobře a byly chvíle, kdy si nejspíše říkal, že je debil, že tam vůbec lezl … každou chvíli vypadal, že nám ukáže, co měl k obědu, ale nakonec to vydýchal :-D

Pokud si deníčku myslíš, že jednou atrakcí skončila moje kolotočová odysea, tak se velmi pleteš. To nejlepší … nebo nejhorší :-| … mělo teprve přijít. Po proběhnutí normálních stánků a snědení jednoho bramboráku jsme se přiblížily k druhé části dětských atrakcí. Už když jsme byly na začátku ulice, na konci se zvedlo mega velké kolo … byla to moje dávná láska … centrifuga :-o … umíš si jistě představit, co to udělalo s Terkou. To byla přesně ta atrakce, kam musela jít … kamarádka jí řekla, že tam sama nepůjde a nikdo tam s ní na to nepůjde. Terka je fakt chytrá holka a proto přemlouvání maminky celkem rychle vzdala a svou pozornost obrátila na mě … já říkal, že na to nevlezu, už takhle na dálku mi z toho bylo zle … no jo, ale já prostě nemám vypracovaný ten odmítavý reflex a tak jsem po krátké chvilce podlehl :-(

Hned se na nás nedostalo, tak jsem jednu jízdu stály a dívaly se na tu hrůzu. Já se modlil za to, aby se jim to rozbilo. To, že bych se vnitřně posral, jako u první atrakce, by bylo jenom slabé slovo … marně jsem pátral v paměti, jestli nemám sebou pytlíček na blití a přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit … ovšem při pohledu na Terky rozzářený oči se to nedalo a tak jsem sebral ty drobné zbytky odvahy a sedl jsem si tam. Ta jízda byla docela super, dokonce jsem svoje katastrofické scénáře, které jsem si promítal před očima, omezil jenom na utržení kola a kutálení se až do Ohře. Musím říci … jízdu na centrifuze jsem přežil :-D … ale ta jízda byla jenom první fáze této atrakce. Druhá nastává v okamžiku, když člověk stoupne na zem … v tuto chvíli se jí rozhodně nedá říkat pevná … protože celý svět se tak trochu roztočí a o pevném a rázném kroku se dá mluvit jenom s hodně velkou nadsázkou :-D

Od mého posledního dostavení s centrifugou uběhlo skoro dvanáct let a já se teď na starý kolena odhodlal a zase jsem tam vlezl :-D Ovšem musím říci, že jsem to tentokráte dal :-D To bych si mohl skoro dát pašáka :-D

Kdybych na Dočesnou vyrazil s někým ze standardních kamarádů, tak si dám pár piv, kolem kolotočů projdu se slovy … na to bych nikdy nevlezl … a v okamžiku, když by bylo piva přes míru, tak bych vyrazil domů. S kamarádkou, Terkou a prisherným chlupatým zabijákem jsem ale prožil Dočesnou úplně jinak, než bych si kdy uměl představit a jsem moc rád, že mě napadlo kamarádce napsat :-) Pravda, během toho odpoledne mi bylo chvílemi hodně špatně a duševně jsem se několikrát posral, ale opravdu jsem si to užil a bylo to naprosto fantastické odpoledne :-)